Pokorný Jan křtitel

"On musí růst, já však se menšit." Jan 3, 30

"Slyšeli jste to? Zachariáš a Alžběta budou mít syna…Zacharijášovi se zjevil anděl…a prý to bude prorok….vždyť i otec je kněz…určitě ho také nazvou Zachariáš… je to skutečně Boží dotek – vždyť Alžběta už je v pokročilém věku…“

Asi něco podobného si šeptali lidé v Izraeli, když se dozvěděli tu novinu, kterou anděl zvěstoval Zachariáši v chrámu. Izrael se radoval. Zachariáš byl vážený člověk, a tak jim mnozí přáli to požehnání – mít syna. Lidé očekávali, že se nejen bude jmenovat po otci – Zachariáš, ale určitě bude také kněz – vždyť má tak nádherné zaslíbení od Hospodina, že to bude veliký prorok…Jaké bylo ale jejich překvapení, když viděli, že ten prorok – Jan – se uchýlil na poušť, oděn do velbloudí kůže – a živil se kobylkami.

Jak často i v dnešní době můžeme udělat mylné úsudky o lidech – jen proto, že hodnotíme podle vnějších věcí…Vždyť i Boží služebník Samuel málem pomazal za krále toho „nepravého“ člověka. Cožpak by vůbec někdy mohl pomyslet na to, že by Hospodin vybral Davida? Toho nenápadného pastýře ovcí? Vždyť má pomazat budoucího krále Izraele! Písmo ale říká: „Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ (1 Sam. 16,7)

A Pán Ježíš Kristus řekl o Janu Křtiteli, že: „…mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan…" (Lk 7, 28) Ten Jan, který měl především krotké a pokorné srdce. Ten Jan, který v rozhovoru se svými učedníky o Ježíši řekl: „On musí růst, já však se menšit!“ (Jan 3,30)

Pán Bůh i dnes hledá služebníky, kteří mají čisté a pokorné srdce. Srdce, které je připravené se měnit. Srdce, které je připravené sloužit druhým – nemyslet jen na svůj vlastní prospěch. Tak jako Pán Ježíš před poslední večeří s učedníky vzal nádobu a vodu – a všem učedníkům umyl nohy, tak touží po tom, abychom zaujali stejný postoj srdce.

Vzpomínám na jednu situaci, při které mě Pán mnohému učil. Bylo to na Sibiři, při práci s židy. Byla jsem na návštěvě u jedné židovky, která byla velice zraněná, zahořklá a opuštěná. Po několika setkáních jsme se spřátelily. Jednou jsem seděla u ní v kuchyni a v rozhovoru jsem jí řekla: „Galino, mám tě moc ráda.“ Ta paní se žalostně rozplakala. Pak mi řekla, že jí nikdy nikdo v životě neřekl, že jí má rád. Cítila jsem, že mě oblilo horko. Najednou jsem pochopila, jak velkou neseme zodpovědnost za každé slovo, které vyřkneme ze svých úst. Pochopila jsem, že to je jedině Boží láska, která dokáže uzdravit lidské srdce, utišit a zahojit rány. Ten večer jsem klečela před Pánem a prosila Ho, aby „očistil moje srdce“ a naučil mě sloužit druhým. Tak často jsem zahanbená, když vidím, kolik má Pán ještě se mnou práce. Ale Bůh je k nám nesmírně milostivý a trpělivý.

A tak chci popřát nám všem, abychom toužili po krotkém a pokorném srdci. Chci popřát, aby naším měřítkem hodnot nebylo to, co si o nás říkají lidé a jak nás vidí, ale to, co si o nás myslí Bůh. Jak nás vidí Bůh. Chci popřát, abychom jednou, společně uslyšeli ta nádherná slova našeho Pána: „ Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým. Vejdi a raduj se u svého Pána.“ (Mt 25,23)

Další informace