Postřehy z konference mužů - 2012

Letos v únoru se již po sedmé uskutečnila konference mužů, kterou pořádá Slezská církev evangelická. Z blízka i z dáli i přes velmi mrazivé počasí dorazilo mnoho mužů do vyhřátého sálu kina Kosmos v Třinci. Někteří sice s obtížemi, kvůli zamrzlým vozům, ale i přesto si nenechali ujít příležitost sejít se s dalšími bratry, aby načerpali nové poznatky pro svůj život.

Letošní téma konference bylo „Fair play“. Přednášející měli čtyři okruhy, kde by se fair play v našem životě měla objevit. Přednášky se týkaly „fair play ve vztahu k Bohu“, „fair play ve vztahu k ženě“, „fair play v církvi“ a „fair play ve společnosti“.

Na programu bylo i poutavé svědectví jednoho slovenského bratra na invalidním vozíku, který hovořil o tom, jak mu nehoda z nerozvážnosti změnila celý život a vztah k Bohu. Mohli jsme si společně zazpívat, zasoutěžit, o přestávkách při kávě a koblížku pohovořit se známými a po obědě poslechnout i tradiční chvilku hudby v podání smyčcového orchestru.

Program byl zajímavý a přínosný, protože férová hra je v životě muže důležitá. Dělá z nás nejen dobré manžely, rodiče, členy církve, ale i vedoucí pracovníky - ať už v práci nebo v církevních společenstvích. Nebudu tady ale podrobně rozepisovat, o čem který přednášející mluvil. Zájemci si mohou všechny přednášky poslechnout na stránkách www.kpm.sceav.cz.

Na konferenci bych přivítal i téma „fair play ve vztahu k dětem, k rodině“ nebo pro mladší „fair play ve vztahu k rodičům“. Z mého pohledu bylo letos v sále zase o něco více šedivých a lysých hlav než mladých. Čemu se tato skutečnost dá přisoudit? Rozevírá se opět více mezi generacemi propast a program, který má být pro všechny generace, všechny prostě nepřitáhne?

Proč mi zrovna toto téma chybělo:

Pryč jsou doby, kdy muži pracovali od rána do večera, protože v biblických dobách práce lidí nekončila po max. 8,5 hodinách (počítáno i s obědem). Změnilo se i to, že nepracují jenom muži. To je ale na další diskuzi, na kterou by nenašli všichni stejnou odpověď. Muži jsou více doma, co tedy s tímto časem? Jak si poradíme? Aktivně se zapojme do výchovy, aby děti viděly, že o ně máme zájem a máme je rádi. Máme se ale s kým o výchově sdílet a vyměňovat si názory? Nemyslím teďka naše manželky, ty jsou nám podporou vždy, ale sdílet se s dalšími bratry. V podpoře role muže jako otce nepomáhají ani mnohé televizní pořady, kde je muž - rodič představován jen jako moula. Ale zase - kdyby bylo setkání mužů a dětí, jak by to vypadalo ve skutečnosti?

Funkce muže v rodině není jen, že chce, aby byly děti pokřtěny, aby chodily na konfirmační cvičení, do kostela, na dorost a pak mládež. Bohužel i to je mnohdy už jen přání jejich žen. Chybí Vám v tom výčtu něco? Bůh nám dal rodinu a děti jako dar. Když nám dá Bůh ženu a my se s ní oženíme, začíná pro nás období bojů, jak manželství udržet při životě. Když se nám narodí děti, boje se zostřují. Muž má být ten, kdo vede svou rodinu, ten, kdo o všem rozhoduje. Správně vést rodinu znamená v první řadě stavět ji na Bohu. V druhé řadě musíme milovat své bližní, svou ženu a děti. Milovat je znamená naslouchat jim a cítit jejich potřeby. Pak naše vedení a rozhodování bude snazší. Nebudeme to vidět jen tak, že je na nás vložen úkol, že já se musím rozhodnout. Když vidíme a pochopíme naše okolí, škrtneme slůvko já a je z toho my. Rozhodnu se, abychom se my všichni měli dobře.

Společná chvilka u Božího slova a biblický příběh, společná modlitba je důležitá stejně jako návštěva kostela. Vysvětlení dítěti podstaty víry, naslouchání mu a vysvětlení křtu, proč se dělá, je lepší, než ho v plenkách pokřtít a myslet si - však na konfirmaci pochopí, o co jde a možná uvěří. Krásnější prožití křtu svých potomků vidím v tom, když je křtíme a víme, že uvěřili a sami ho chtějí. Dokud dítě samo neuvěří, křest mu k ničemu nepomůže, nespasí ho. Je to jen potvrzení naší osobní víry v Ježíše Krista. Není to přesvědčení jiného jedince. Před Bohem nás může zastoupit jedině Ježíš jako náš přímluvce, když v něho uvěříme. O člověku se nikde nehovoří. Kdyby se pořád podle zvyků Starého zákona dávalo chlapečky obřezávat, kolik z nás by dalo děti obřezat, jen proto, že se z toho stal „pěkný“ zvyk? Nedělejme si z něčeho zvyk nebo podmínku zápisu do kartotéky kostela.

Také návštěva společenství je jedna z důležitých věcí, kdy se můžeme s našimi bratry a sestrami sdílet v naší víře. Vysvětleme proto našim dětem, proč tam či onam chodíme, snažme se přizpůsobit jejich myšlení, tvořme program a pomáhejme jim s tvorbou jejich programu na tyto společenství. Není to jen o tom sednout si v neděli v pěkných šatech do lavice a tvářit se vážně, protože se mluví o vážných věcech.

Rádi v různých případech používáme cizích příkladů. Nemáme své nebo o nich nechceme hovořit? Snažme se vytvářet své příklady, žijeme přece za sebe. To, co dělá někdo jiný, je možná poučné, ale není to náš život. Dětem nemůžeme říkat, tam ten žil tak a proto byl dobrý, když sami takto nežijeme. Nepoužiji žádný cizí příklad, bohužel ani svůj. I já dělám mnoho chyb v životě a při vedení rodiny. Také mi chybí mé příklady, nejsem vzorem a mrzí mě to. Mnohdy mi chybí i vzory v okolí. Učme se s pomocí Ježíše, s pomocí Bible a s pomocí ostatních mužů žít tak, abychom byli příklady nejprve v našich rodinách a ne jen pro okolí. Až budeme sedět v kostele, kde je málo mladých, nestěžujme si pak, že dnešní mladí už ani nepřijdou do kostela - odráží se jen náš problém ve výchově. Nepořádek v našich rodinách brzy prosákne i navenek, a není to jen tím, že žijeme v době drben a multimediálních technologií. Prozradí nás náš život.

Doporučuji všem, aby se také příští rok přišli podívat na tuto konferenci. Také doporučuji, aby prominuli malou porci oběda, nebo když někdo něco řekne, s čím nesouhlasíme. Tato společenství posilují naši víru a také na nich vidíme, že nejsme jediní, kdo bojují s tím jak žít „fair play“.

Další informace